Jestli ne, tak nečtěte dál. Tohle je jen pro fajnšmekry ledové smetanové pochoutky. Chci se vypsat ze své lásky ke zmrzce a musím konstatovat, že je nekonečná. Jako malé dítě si pamatuju, že na rohu naší ulice bejvávala cukrárnička, která prodávala mňamozní kopečkovou zmrzlinu. Patřím mezi beznadějný vanilkový typ, to jen abyste věděli. Pokud byla příležitost a  peníze (tehdá jich nebylo třeba moc), naporoučela jsem si třeba i tři kopečky a to jsem byla fakt malej špunt. Pak tu cukrárnu zrušili a já jsem zůstala odkázána na jakési „zmrzliny“ které dlouhá léta vůbec nenaplňovaly moje představy o tom, jak chutná pravá vanilková… Zůstávala totiž po nich pachuť  (ble) a aroma vanilky chutnalo umělohmotně (ble).

Jednoho dne, to už jsem byla trochu větší dítě, jsem na návštěvě kdesi u babičky narazila na jednu z nejmenších cukráren, co jsem do té doby viděla,  sotva se do ní vešel ten starý zmrzlinový stroj. Měli točenou a byla dokonalá … Vůbec jsem se nestyděla si jít několikrát přidat (musela jsem přece dohnat ty roky).  No a pak jsem marně hledala dál. Vanilková  zmrzlina totiž funguje jako dobrý indikátor toho, zda zmrzlinář umí, či jen čumí.  Jemná vyvážená smetanová chuť vanilkového krému se velmi špatně falšuje.  Během svého hledání jsem ochutnala pravou italskou vanilkovou na různých místech v Itálii. A to je ta nejvyšší liga. Pro mě je italská zmrzlina mraženou manou. Když jednou ochutnáte poctivou zmrzlinu z vajec a smetany, tak už nikdy svět nebude jako dřív. Nikdy! Už nikdy nebudete  chtít jíst ty umělohmotné zmrzlé pěny ze ztužených tuků a kdoví z čeho ještě. Nikdy!

A jak vlastně skončilo to moje hledání? Jednou byly Vánoce (jako každý rok) a měli v obchodě slevu na jednu hrooozně drahou zmrzlinu (mám jmenovat? :P). Určitě ji znáte taková ta v tom kelímku naskládaná v soukromém mrazáku, co stojí asi 160 Kč ( no já vím, je to fakt hodně, ale tehdy stála 99 Kč). Hříšná myšlenka na ten kelímek zcela ovládla můj racionálně a hlavně ekonomicky uvažující mozek… Jasně, že jsem si ji koupila. A druhý den jsem tam napochodovala znovu a koupila si další tři kelímky do  zásoby, protože slevu na tuhle půl kilovou manu nemaj moc často. Dobře si to rozmyslete, jestli do téhle ochutnávky půjdete, protože od toho okamžiku o jinou zmrzlinu už nezavadíte pohledem, a pokud byste se i tak chtěli o to pokusit, neuspějete… (Nijo, se už taky nemohl vrátit) 😛 VIVAT VENENATIS ULTRICES!

sv

autor obrázku: D. Sharon Pruitt (licence Creative Commons)